Manatar
8 / 10
Američtí W.A.S.P. po roce vydávají další řadové album. Již po dlouhých 20 let tato New Yorská heavy metalová kapela rozpoutává peklo kam přijede. Rychlý, agresivní, občas i docela melodický metal, nekompromisní přístup k životu, bez ustání útočící na pokrytectví ve společnosti, falešné morálce, kázání všeho možného ve jménu boha. Opěvují rychlý nespoutaný život, rychlá auta, sex, jejich koncerty jsou divoká show, oheň a potoky krve. Za ta léta si již vypěstovali zcela charakteristický zvuk, vezoucí se ve svižném rytmu, doprovázeným sekavými rify a zpěvu, který poznáte mezi stovkami jinými. Každopádně jde o kvalitní hudbu. Hlavní postavou této skupiny není nikdo jiný než Blackie Lawless (skladatel, zpěvák, kytarista), již od dětství rváč a nenapravitelný rebel, odpadlík od “slušné“ společnosti. Už v sedmdesátých létech hrával v různých skupinách a společně se svým kamarádem-kytaristou Chris Holmesem založili v roce 1982 W.A.S.P..
Zatímco předchozí deska (Unholy Terror) byla ještě zaměřena proti sociálnímu, náboženskému a politickému pokrytectví, Dying For The World je jiná. Nedá se říci, že by se WASPové příliš změnili, přesto hudba potemněla, skladby povětšinou začínají depresivní kytarovou předehrou. Témata textů, která jsem zmínil v úvodu, zde takřka nenajdeme. Se světem se něco stalo a tato změna dopadla i na New Yorského rodáka Lawlesse. Na začátku bookletu má Blackie dvoustránkovou řeč, co pro něj bylo tentokrát inspirací. Celá tato deska je pak reflexí na teroristický útok na World Trade Centre na Manhattanu, od počátečních depresí a pocitu bezradnosti, lítostí nad zbytečnou smrtí tisícovek nevinných lidí, až po touhu po pomstě a skoncováním se „zlem z východu“. Na albu se takřka nenachází žádná chytlavá “vypalovačka“ typu 9.5.-N.A.S.T.Y., Mean Man,…(snad s výjimkou Hell For Eternity) , rozhodně to není deska, která by chytla hned na první poslech (a po pátém by se oposlouchala). Je to propracovaná hudba přesně vykreslující autorovy pocity. Booklet pak jen dokresluje ponurost díla, potemnělý, místy hořící les plný oběšenců je pokladem textu celého sešitku. O složení skupiny kolem Blackieho se příliš rozepisovat nebudu, protože zde to nikdy stálostí neoplývalo. Za zmínku však rozhodně stojí nový kytarista Darrell Roberts (nahradil Chrise Holmese), zcela neznámá tvář, nicméně jeho sóla jsou dost dobrá.
Po krátké kytarové předehře se rozezní těžký, středně rychlý rytmus první skladby Shadow Men a stejně jako v písni následující, My Wicked Heart, je odsud cítit zlost, pochybnosti o Bohu a beznaděj v temnotou zahalené mysli. Následuje pomalá, depresivní Black Bone Torzo, která je pak vystřídána ostrými rify v Hell For Eternity, s nekompromisním, přesto chytlavým refrénem: “Pošlete je na věčnost do pekla“ (není pochyb na koho je to směrováno). Hallowed Ground je dle Blackieho slov první píseň, kterou pro tohle album napsal a když jsem výše psal o pocitu beznaděje, myslel jsem právě Hallowed Ground. Celková atmosféra této skladby, prokládané dlouhými kytarovými sóly, je opravdu jedinečná, s přehledem strčí do kapsy leckteré klávesové “specialisty na depresi“. Hallowed Ground je pak na albu ještě jednou, jen v akustické podobě a nutno říci, že i tato verze je krásná. Jindy bych asi prskal, že dal někdo na album dvakrát tu samou skladbu, ale tohle je vskutku povedené zakončení alba, zvláště pak Robetsova sóla zde vyniknou. O tématu Revengeance není třeba mluvit, je to však dobré rozproudění krve v žilách před další pomalou skladbou : Trail Of Tears. Blackieho chvějící se až srdceryvný hlas je zde doprovázen pomalým, těžkým rytmem, zahraným jen na kopák a spodní přechody. Je to zvláštní, pro W.A.S.P. dost netypická skladba. Poslední dva kousky jsou pak opět v rychlém, hutném rytmu. Stone Cold Killers je poslední reflexí zlosti a agrese na této desce, Blackie zde vyřvává svým plechovým ječákem „My God will kill your god !“ (překlad : Jahve vybombarduje Alláha).
Závěrem lze říci, že Dying For The World je nadprůměrné album, vzhledem k heavy metalovým počinům poslední doby nepochybně. Má proměnlivou atmosféru, umocněnou melodickou i drsnou Robertsovou kytarou a Lawlessovým pěveckým výkonem, přecházející od chvějícího se melancholického zpěvu až po divoký křik. Zároveň ale neztratilo divokost starých W.A.S.P..